Na Bajkal na kole (Ing. Mňoug)
 
Existují dva druhy cyklistiky. Cyklistika Punkowitzová, kterou lze nazvat cyklistikou a cyklistika Vadimová, která znamená sraz u Letadla, pár piv, přesun k Hříbku a pár piv. Maximálně pak přesun zpět na Zahradu a pár piv. Člověk pak přemýšlí, jestli mělo cenu investovat 30 tisíc do bicyklu.

No, asi jo, lepší než to prochlastat. Ale zpět k téj Vadimoj metodě. Tudle jsme se překonali a vyrazili trocha dál, až k Veveří a při okolkování u skautského (ex pionýrského) tábora narazili na ceduli, lákající do lesa k občerstvení. Jelikož žízeň byla a začalo jaksi poprchat, vydali jsme se po ušlapané pěšině do houštin. Narazili jsme na soubor chýší, nad kterými by oko architektovo zaplesalo. Nejspíše hotelový dům pro skauty s divným propadlem pod výstupkem v podkroví, bouda sbitá dohromady hřebíky s vršky od lahváčů a konečně zatuchlá ratejna s obřím nápisem „Bajkal“, sloužící jako nálevna. Poté, co nám bylo vysvětleno, kam si máme dát kola (nakonec jsem ho položil na zem, jelikož jsem to moc nepochopil), posadili jsme se a objednali. Pivo nám donesla stará šedivá bába s vizáží indiánského náčelníka, včetně hustého kníru, pohybující se rychlostí ochrnutého hlemýždě.

Za chvíli se těch pár stolků, co tam bylo obsypalo místními pacienty. Mix rybářů, místních chatařů a podobných značně přerostlých trampů v maskáčích, většinou vzor Zedral (tzn. jehličí), mohutně hýřících humorem, pro běžného smrtelníka nepochopitelným se nám stal společníkem pro další chvíle. Abych se vrátil k pivu… Pivo bylo výborné, zjevně nebylo vyhoněné žádnýma oxidama, ale asik tam měli klasickou pípu píchlou do sudu, kterou bába musela pumpovat. Člověk se tak mohl vžít do atmosféry, kterou zažije jen na bečce. Od bodré indiánské stařenky se nám dostalo také pár moudrostí do života. Tak zaprvé jsme se dozvěděli, že jestli bude pršet, tak zaručeně zmoknem a taky, že do lesa se nechčije, bo to tam pak smrdí. Na otázku, kampa se má teda jako vychcat, poslala babka Vadima na pisoár – budka, v které byly na zdi přiheftované tři pisoáry, jejichž obsah se vléval do novodurové trubky, která ústila kupodivu do lesa. No, hádám, že když se jeden vychčije do pisoáru, tak to nesmrdí, ani kdyby to bylo v lese. Myšlenky, co bych dělal, kdyby mi přišlo sraní jsem zavrhl, bo je lepší nevědět.

Tak teda jelikož trochu přestalo pršet, vyjeli jsme dál, přejeli obludnou lávku a pomalu dojeli na Kozí horku, kde byla další občerstvovací zastávka. Kupodivu přestalo pršet, takže vlka jsem si uhnal zbytečně. Dát si ještě jedno na Bajkalu, nemuseli jsme zmoknout vůbec kua. To je fuck, molitan v rozkroku mi čvachtal jak zjednanej, v botách mi čvachtalo jakbysmet a hubu jsem měl plnou bahna. Aspoň to bylo dobrodružné. A co z toho plyne? Celkem nic zásadního, ale na Bajkale se zapařit dá, ale lépe se spacákem a bez kola. Teď mě napadlo. Jmenuje se Bajkal podle jezera v Rusku (nebo kde…) nebo protože se tam dá dojet na bajku?